Nechtěla jsem o tom psát dříve, než budu mít zpětné reakce... Přišla myšlenka spojit školku a nemocnici dohromady. První verze byla, že děti nakreslí obrázky a Aki je s košíkem v tlamě po pokojích roznese. Pak jsme to s Evou (hlavní fyzioterapeut) vyladily. :) Paní ředitelka a maminky souhlasily a tak jsme se v počtu 4 dětí, učitelky Marušky a Aki vydali na oddělení. Asi nejde dostatečně popsat radost pacientů, když děti přednášely. Chvílemi to bylo až dojemné - chvílemi až úsměvné (to když se mi ztratila Aki a já ji našla na sesterně jak ožírá croasanty). Dětičky byly naprosto v pohodě a dokazuje to i poslední má hodina ve školce, kdy se ke mně zběhly a s úsměvěm vzpomínaly a další se hlásily - že ony chtějí jít příště taky :))) foto
K zamyšlení ... dítě do nemocnice, není to špatně??? Vidět ležet "bábi" na lůžku. A proč né? Naši rodičové se o své rodiče starali doma, nemoc byla součástí života. Dnes je nějaká tendence, toto před dětmi skrývat, k nemohoucím je nebrat. A co když bude pro tu naši budoucí generaci přirozené, zapomenout nás na LDN, když nebudeme moct... Neztrácí se nám sociální vazba ?